Bydlet se dá na samotě, na venkově, ve městě, velkoměstě. Domov může mít člověk prostě všude. To je snadno představitelné. Umíte si ale představit, že by z našich domů zmizela čísla popisná? To by byl zmatek.

o   návštěvy z venkova by bloudily po městech s kazící se zabijačkou
o   pošťáci by v zoufalství strkali obsílky, kam se dá
o   jediný, komu by tato situace asi vyhovovala, by byl stálý příjemce obsílek s modrým pruhem.

Dříve však opravdu domovní čísla neexistovala.Na vesnicích to bylo úplně zbytečné, protože všichni se mezi sebou znali. A rozhodně by nešli na dračky do dvanáctky, ale třeba k Novákům. Ve městech měli větší potřebu jednotlivé domy od sebe odlišovat. Zvláště, byl-li majitel bohatý anebo s modrou krví.

Tak se začaly objevovat domy
·         U Dvou slunců –  dnes pražský hostinec, dříve tu bývala trafika rodiny Jana Nerudy
·         U Kamenného zvonu – nynější pražská galerie
·         U Beránka – českobudějovická kavárna
Místo čísla se tedy na dům umístilo nějaké poznávací znamení, které dalo domu jméno. Většinou se jednalo o znamení nebeská.

Pokud byl pan domácí řemeslník, bylo to ještě o něco jednodušší.
·         U Tří zlatých sekyrek
·         U Koláře
·         U Zlatého poháru.

Kdo je nejbohatší, bude jednička

Města se pomalu rozrůstala a bylo jasné, že si s tímto nevystačí. Bylo tedy potřeba je očíslovat. S takovým nápadem přišla císařovna Marie Terezie, roku 1770. Povinná školní docházka, pro kterou ji dnešní děti nemohou přijít na jméno, ji napadla až o čtyři roky později.

Číslo popisné „jedna“ dostala nejdůležitější budova – fara, rychta nebo nejbohatší sedlák. Pak už šel jeden za druhým. Zajímavé je to, že dříve, když se na místě už neexistujícího domu postavil jiný, mohl dostat původní číslo. Dnes to není možné. Jako nejsou dva stejné otisky prstů, nesmějí být dvě stejné adresy, i přesto, že dům stojí pouze jeden.